Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků

Animátor, VJ, multimediální umělec Věnuje se 2D/3D animaci a multimediálnímu umění, v současnosti působí v Čechách a na Slovensku. Vystudoval odbor Digitální média na Akademii umění v Banské Bystrici v ateliéru Michala Murína. Zpočátku se věnoval zvukovým a interaktivním instalacím a generativním vizualizacím, které vytvářel vlastním softwarem. Jeho tématem bylo hledání a propojování fyzické přítomnosti a virtuálního života. K animaci a videomappingu pronikl přes fúzi programování a filmové post-produkce, kterou se začal zabývat po studiu na ESAD v Portugalsku. Formu tvorby našel v práci s real-time programovacím jazykem, kde tvoří generativní animace a funguje jako občasný člen pražského seskupení Kolektiv. V současnosti pracuje na pomezí 2D/3D animované grafiky a digitálni scenografie ako freelancer, spolupracuje na uměleckých projektech s různými režiséry, divadelními  soubory či festivaly na Slovensku a v Čechách (mimo jiné: Javier Torres, Sláva Daubnerová, Jiří Heřman, Peter Oravec, Farma v jeskyni, Divadlo Pôtoň, Studio Lunchmeat, Divadelná Nitra). Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo? „Moc sa mi páčia vandalské škaredé grafity citlivo umiestnene do verejneho priestoru. V súčastnosti značka GR ma ubezpečuje, že mesto ešte stále môže žiť ako slobodný organizmus bez dopredu nalinkovanej formy. Krištof Kintera - výstava, ktorá ma tento rok docela oslovila. A zo scenografie Štepanková & Kladošová pre Czech Grand Design 17 / scénografie a kostýmy."

* 1963, architekt, režisér, scénograf Šimon Caban studoval scénografii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru prof. Josefa Svobody (absolutorium 1981). Spolu se svým bratrem Michalem založili Baletní jednotku Křeč – tanečně divadelní soubor, se kterým realizovali představení, jednorázové multimediální akce, filmy a televizní filmy. V letech 1975-1990 se věnoval také výtvarné fotografii: jeho fotografické práce jsou zastoupeny ve sbírkách Centre G. Pompidou a UMPRUM Muzea v Praze. V devadesátých létech spolu s Michalem Cabanem a svou ženou Simonou Rybákovou vytvořili vyhledávaný autorský tým pro řešení atypických jednorázových firemních presentačních akcí. V roce 1999 působil spolu se Simonou Rybákovou jako komisař pro českou národní expozici Pražského Quadriennale, za níž získali první cenu – Zlatou trigu. Za svou architektonickou práci (rodinné domy, rekonstrukce kanceláří UPP, HBO atd.) získal Šimon Caban v roce 2004 zvláštní cenu Grand Prix Architektury. V roce 2010 spolu s bratrem Michalem Cabanem režijně připravil Český národní den na EXPU v Šanghaji, společně jsou také již od roku 1997 autory scénické režie ceremoniálů Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Se scénografickou prací Šimona Cabana se můžeme setkat v Národním divadle, Státní opeře, či v pražských muzikálových divadlech jako Kalich, Hybernia, Broadway apod. V posledních letech se věnuje především režii: vlastní projekt Muchova epopej s hudbou Aleše Březiny (Městské divadlo Brno 2010), Pardon My English a Sázky z lásky (obojí v Národním divadle Moravskoslezském, 2011 a 2012), Sexmise (Klicperovo divadlo 2012), Pán s kaméliemi (Buranteatr 2013).    

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Kniha Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek Martina Rajniše a Magdaleny Šebestové a představení z festivalu 4dny v pohybu: Andrewa Schneidera Youarenowhere.“

             

* 1994, studentka scénografie (JAMU)   Anna Chrtková vystudovala Střední školu uměleckoprůmyslovou v Ústí nad Orlicí (zaměření na design oděvů) a nyní pokračuje studiem scénografie v ateliéru Jany Prekové na Janáčkově akademie múzických umění v Brně. Roku 2017 se zúčastnila projektu Civica Scuola di Teatro v Miláně a absolvovala stáž v brněnském HaDivadle (výtvarná asistence u inscenace Macocha, rež. Kamila Polívková). Roku 2016 obhájila bakalářskou práci na téma Divadlo jako nástroj manipulace, o rok dříve se s celým ateliérem zúčastnila studentské sekce Pražského quadriennale a výtvarně se podílela na festivalu Setkání/Encounter. V roce 2014 absolvovala týdenní site-specific projekt Zabydlování (Deepcamp 0.3) a realizovala výstavní prostor pro festival Setkání/Encounter v Galerii Vaňkovka. Z divadelních realizací můžeme zmínit: Testosteron (2017, Městské divadlo v Mostě), Alenka v říši znaků (2016, Buranteatr, Brno) a Jak je důležité býti (s) Filipem (Indigo Company v Divadle Pod Palmovkou, Praha).    

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Za poslední dobu největším objevem pro mě byly eseje od německého režiséra a hudebního skladatele Heinera Goebbelse, v nichž se zabývá  "estetikou nepřítomnosti" na divadle. Když bych měla přejít přímo k zážitku, tak musím uvést inscenaci Ischvara od čínského umělce Tianzhua Chena připravenou speciálně pro festival Wiener Festvochen, a potom taky jeden malý koncert v brněnské galerii Tvar na kterém vystupoval izraelský umělec, který si říká Señor Sendwich.“

   

Čím je pro mě současná scénografie?

„Vizuální dramaturgií spíše než prostoru. Cestou, jak promlouvat k divákovi skrze obraz, dojem či atmosféru, spíše než podporou konstrukce dramatu. Subjektivní konstrukcí spíše než podporou narativu.“

*1993, studentka scénografie  

Andrea Dudková je studentkou scénografie na JAMU a estetiky na Masarykově univerzitě v Brně. Propojení teoretických znalostí a praxe z ateliéru Jany Prekové jí umožňuje skloubit odborný způsob práce s prostorem a s každodenností, jímž se často vyjadřuje prostřednictvím své intermediální tvorby a videoartu. Zkušenosti s těmito médii se zřetelně odrážejí v její scénografické tvorbě.

 „Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Moc se mi líbí věci, co letos vznikají na Jamu. Doporučuju Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista nebo projekt pouličního divadla Leošovy stopy k 70. výročí založení JAMU. Takhle podle mě má vypadat současné divadlo.“

"Čím je pro Vás současná scénografie?"

 

„To najdeme ve fundusu"

„ušij mi to červený, protože je zlá"

„tady bych dal dvě židle"

„to ne, to by diváci nepochopili"

„tohle mi sprav"

„Ať je to hezký"

„to je moc drahý"

„boty budou mít vlastní"

* 1954, architekt, scénograf   Daniel Dvořák studoval scénografii v letech 1974-1980 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér architektury a scénografie prof. Josefa Svobody) a na vídeňské Akademie der bildenden Künste ve Vídni (ateliér prof. Lois Egg). Na svém kontě má doposud více než tři sta realizací: domácích (Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc, Státní divadlo Brno atd.) i zahraničních (Finsko, Francie, Itálie, Japonsko, Korea, Lotyšsko, Malta, Mexiko, Německo, Nizozemí, Norsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Slovensko). V letech 1988 až 1998 působil jako intendant Opery Furore. Od roku 1998 byl ředitelem Státní opery Praha, jako ředitel působil i v Národním divadle v Praze (2002–2006) a Národním divadle v Brně (2007–2012). Daniel Dvořák je držitelem Ceny Alfreda Radoka a ceny Chevalier de L'Ordre des Arts et des Lettres.    

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Oba moje největší zážitky z poslední doby jsou shodou okolností ne-li největší svého druhu, tak určitě abnormálně velké i svými fyzickými rozměry: Damien Hirst představil v rámci benátského Bienále udivující koncept parafráze mořské archeologie. Největší bronzová figura vyplňuje tříposchoďové atrium Palazo Grassi a je renezančně monumentální, řemeslně vycizelovaná a hovoří magickou řečí posvěcení. V Imaxu v pražském paláci Flóra jsem shlédl neméně monumentální dílo, řekl bych, hold analogu - film Dunkerk (kamera Hoyte Van Hoytema, režie Chris Nolan). Natočeno imaxovými kamerami a promítnuto ze 70mm pásu filmu (jedno okénko obsahuje čtyři 35mm filmu!). Pražský Imax je jediný v kontinentální Evropě, kde nevyhodili analogový projektor. Film sám je natočený podle hesla dokonalé je nepřítelem dobrého a to z něj dělá právě mimořádný vizuální zážitek. Estetika klasické fotky triumfovala na celé čáře.“

 

„Čím je pro Vás současná scénografie?“

„To, čím je poezie literatuře je scénografie architektuře.“

 

* 1970, scénografka, kostýmní výtvarnice, loutkářka, ilustrátorka   Petra Goldflamová Štětinová absolvovala obor scénografie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. S hrdostí se řadí k žákům profesorů Miroslava Meleny a Petra Matáska, kteří pro ni podle jejích vlastních slov „byli těmi nejzásadnějšími učiteli“.  „A doufám, že na mě dohlíží... teď už oba shora, aspoň občas... Díky!“ Ráda se inspiruje mraky, jejich tvary, oblohou, proměnlivostí a barevností - což jsou stejné kvality, jež lze pozorovat v její dlouholeté scénografické tvorbě. Ať již spolupracovala s Vladimírem Morávkem (Othello, Casio a Desdemona - Klicperovo divadlo Hradec Králové), Akramem Staňkem (Prospaný život - ND Kolowrat), Sergejem P. Fedotovem (Revizor - Dejvické divadlo), Jürgenem Esserem (Der Fleck - G-H-T Zittau), nebo Jiřím Menzelem (Falstaff- Státní divadlo Košice), vždy dokáže skloubit vlastní uměleckou tvořivost s představami režiséra a s jeho požadavky. Po absolvování Melenova a Matáskova ateliéru nastoupila do Divadla v Dlouhé, kde dlouhodobě spolupracovala s Janem Bornou. Nejdéle a nejvíce ovšem tvoří s Arnoštem Goldflamem.  

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Poslední dobou mě fascinují mraky (a obloha vůbec).  Jejich tvary, barevnost a proměnlivost světelná. Jsou mojí největší inspirací.  Z divadla posledních dvou tří let: zatím nepřekonaný zážitek z Dejvic, Ucpaný systém.“

Čím je pro Vás současná scénografie?

„… zmatením jazyků.“

*1989, architekt, student scénografie  

Nitish Jain pochází z Indie a v současnosti je studentem magisterského cyklu oboru scénografie na pražském DAMU. Bakalářský titul z architektury získal na Sushtan School of Art and Architectur (SSAA), v Indii také pracoval jako architekt výstav v Atelier Anonyme Design v Novém Dillí. Zabývá se zážitkovou architekturou, pokouší se propojovat prostorové narativy a storytelling. Nitish Jain se v současnosti zajímá o průsečíky tradičních uměleckých forem: ve svém aktuálním projektu se pokouší propojit Erbenovu Kytici z pověstí národních, indo-perskou formu vyprávění ze 13. století zvanou Dāstāngoi a norskou lidovou hudbu jako imerzivní divadelní inscenaci. Usiluje o vytvoření vizuální poezie prostřednictvím materiálů, které jsou často obecně považovány za nevhodné a nepoetické. Jain navazuje na architektonické postupy, jež podporují fenomenologii prostoru prostřednictvím materiálů (jako v tvorbě Petera Zumthora, či Jamese Turrella). Výrazně jej také ovlivnila filozofie  Gastona Bachelarda.

   

 "Čím je pro Vás současná scénografie?"

 „Scénografie je vnímání prostoru jako vizuální, vnímavé a zážitkové entity. Vnímám prostor jako aktivního vypravěče v představení, a zabývám se jeho expreimentálním a smyslovým potenciálem. Snažím se vytvořit vztah mezi prostorem a publikem a využívám scénografie, abych manipuloval reakcemi, evokovat nebo provokovat. Má práce se pokouší překlenout mezeru mezi významem a metaforou, užívaje sensibilitu prostoru, světla a zvuku pro vytvoření imerzivního zážitku.“

*1964, scénografka, kostýmní výtvarnice, designérka   Doc. Mgr. Marie Jirásková, Ph.D. vystudovala obor návrhář oděvů a divadelního kostýmu na Střední průmyslové škole textilní v Brně, a následně obor scénografie na katedře Alternativního divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Již během svých studií se aktivně podílela na divadelních scénografických realizacích jak u nás, tak i  v zahraničí. Od roku 1990 opakovaně spolupracuje s mnohými uměleckými soubory, jako například Kašpar, Figuren theater Wolfsburg, Misery love company, Divadlo Husa na provázku, Západočeské divadlo Cheb či Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava. Marie Jirásková se coby všestranná vizuální umělkyně věnuje volné tvorbě napříč žánry: výtvarné řešení výstav, ilustrace, grafická úprava tiskovin, plakátů apod. Podílí se také na mezinárodních projektech v oblasti experimentální i klasické hudby, výtvarně spolupracuje například s hudebními skupinami Bratrstvo, The Street a Magnetic. Marie Jirásková je také autorkou designu pro několik dokumentů pro ČT, zabývá se experimenty se světlem a vytváří site-specific projekty. Společně se svým manželem Pavlem Jiráskem vytvořila sbírku historických loutek a dekorací, zaměřenou především na české a německé loutkové rodinné divadlo a uměleckou loutku první poloviny 20.století. Jejich obrazová publikace Loutka a moderna (Arbor vitae 2012) získala dvě prestižní ocenění a byla vydána anglicky v roce 2014. Marie Jirásková působí od roku 1996 jako pedagog v Atelieru scénografie Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, který v současné době také vede. Svá díla vystavuje u nás i v zahraničí, opakovaně se také podílela na české reprezentaci během Pražského Quadriennale.   Čím je pro Vás současná scénografie? „Nevyčerpatelným zdrojem inspirace a zpřítomnění.“

*1976, grafička a scénografka   Eva Jiřikovská vystudovala grafiku a výtvarnou výchovu na Masarykově univerzitě v Brně pod vedením ak. mal. Jana Vičara. V letech 2004 — 2016 působila jako výtvarnice scény a kostýmů ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Zde spolupracovala např. na inscenacích (Alenka v říši divů, Cikáni, Kalibův zločin, Svatba, Měsíc nad řekou, Marvinův pokoj, Válka s mloky, Medeia, Cybercomics. Mein Faust, Villon F., Vojnarka, Lucerna).  V témže divadle byla navíc autorkou veškeré propagační grafiky. Dlouhodobě spolupracuje s režiséry Dodem Gombárem, Janem Antoninem Pitínským, Annou Petrželkovou, Jakubem Macečkem, Lindou Keprtovou, Jiřím Honzírkem, Břetislavem Rychlikem; v poslední době např. také s Danielem Špinarem. Vedle své domovské scény vytvořila scénografie či kostýmy k činoherním i operním inscenacím např. v Národním divadle v Praze (Boris Godunov, Tři sestry), Národním divadle v Brně (Hubička, Ideální manžel, Tančírna, Veroničin pokoj, Lékárník, Perikola), v Národním divadle moravskoslezském.  

Čím je pro Vás současná scénografie?

 

„Sen.

Hledání.

Výzva.“

   

*1988, architekt, doktorand na VUT v Brně

 Jan Machát je český scénograf a architekt, zabývající se světelným designem a tedy tvořící jako „architekt světla“. Jan Machát vystudoval Technické lyceum v Olomouci a v současnosti je doktorandem na Ústavu pozemního stavitelství VUT v Brně. Právě během studia na VUT se začal zajímat o scénografii, lightdesign a videomapping. Roku 2011 vznikl v Olomouci první festival světelného designu, na jehož organizaci se hned následujícího roku aktivně podílel. Od té doby Machát vizuálně zpracoval desítky veřejných akcí, plesů (Ples jako Brno, Ples VUT), realizoval například pódium na festivalu Mácháč a jen těsně mu unikla možnost účasti na slavném Burning Manovi v Nevadské poušti. Roku 2013 založil se svým spolužákem Michalem Oklešťkem uměleckou skupinu Visualove.

 

Čím je pro Vás současná scénografie?

„Je to svobodná tvorba divadelního prostoru, která využívá nejrůznějších vyjadřovacích  prostředků. Současná scénografická tvorba je ovlivněna moderními technologiemi a i  moje tvorba pracuje s prvky projekcí, videomappingu a světelného designu.“

 

*1956, scénografka, výtvarnice  

Irena Marečková vystudovala obor tvarování hraček a dekorativních předmětů (SUPŠ v Praze) a následně výtvarnictví a technologie na Katedře loutkářství divadelní fakulty AMU. Působila jako scénografka v Krajském bábkovém divadle v Banské Bystrici, v letech 1990-94 vyučovala na DAMU obor scénografie, později na Katedře alternativního a loutkového divadla (KALD), který od roku 1999 také vedla. Hostuje po celé České republice a podílí se na zahraničních projektech (Německo, Švýcarsko, Francie, Japonsko, Polsko, Maďarsko, Estonsko). Spolupracuje s loutkovými divadly, operou a baletem, pohybovým divadlem a činohrou.

   

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Vzpomínám na emocionální a křehkou inscenaci Naivního divadla v Liberci s názvem "Jsou místa oblíbená tmou..." podle knihy Atlas odlehlých ostrovů. Seděli jsme kolem obřího stolu, všechno se dělo jen na něm. Skvěle vybrané minimalistické vizuální loutkářské prostředky, včetně projekcí neilustrovaly, ale kongeniálně doprovázely melancholickou fabulaci. O něco starším a naopak silně expresivním zážitkem byla La Loba Lenky Vágnerové & Company, v němž spolupůsobily dvě mocné ženské energie v sólovém tanci a sólovém zpěvu, spolu se hrou s artefakty, měnícími se v mýtické bytosti. Jako scénografka v takových představeních sice souzním hlavně s vizuální prostředky, ale zároveň si na takových představeních uvědomuji, že to co působí nejvíc, je energie herců a malý zázrak, když se spojí s energií diváků v jedno.“  

   

"Čím je pro Vás současná scénografie?"

„Momentálně hodně rozvolněná kategorie, jinak pro mě osobně způsob existence.“

 

*1977, scénografka

Sylva Marková pochází z Brna, kde v roce 2002 absolvovala scénografii na JAMU (prof. Miroslav Melena) a roku 2006 úspěšně ukončila doktorské studium na téže akademii (školitelem a vedoucím její dizertační práce byl prof. Bořivoj Srba). Podílela se na řadě činoherních i operních představení v divadlech v Brně (NDB, MDB, Feste, EOD, Komorní opera JAMU), v Praze (Archa, Malé vinohradské, Divadlo Komedie), v Plzni (DJKT), v Českých Budějovicich (Činohra, Opera JI), ve Zlíně (MdZ), v Ostravě (Bezruči, NdM — činohra, opera), v Opavě (SDC), v Olomouci (MDO) a v Uherském Hradišti (SD). Významná je její spolupráce s uskupením Ensemble Opera Diversa, pro jejichž původní opery Marková vytvořila jak několik kostýmních návrhů tak celé scénografické řešení: Společná smrt milenců v Šinagawě, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, Ponava (Zmizelé řeky), Čaroděj a jeho sluha. Roku 2008 Marková úspěšně složila zkoušku z myslivosti a je držitelkou loveckého lístku, od  roku 2015 také vyučuje scénografii operní režie na Hudebni fakultě JAMU v Brně.  

"Čím je pro mě současná scénografie?"

„Stále více 'závod s rozpočtem', bohužel.“

 

* 1991, studentka scénografie Andrea Mužíková studovala v letech 2010 - 2013 na Slezské univerzitě v Opavě obor Sociální práce a sociální politika a poté Veřejnou politiku a lidské zdroje na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2016 je studentkou scénografie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, v ateliéru doc. Jany Prekové. Během svých studií absolvovala kurz arteterapie a čtyř-semestrové doplňující pedagogické studium, realizované v rámci CŽV na PdF Masarykovy univerzity v Brně. Působila jako lektorka arteterapie, v roce 2015 se podílela na organizaci festivalu současného slovenského filmu Nad Scalou sa blýská a v letech 2015 - 2016 také absolvoval praktickou stáž v kreativním centru Industra v Brně.    

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Instalace od Jane Alexander, Africké dobrodružství.“

 

„Čím je pro mě současná scénografie?“

Tvorba v prostoru, čase a situaci. S hranicemi, které můžu pořád objevovat.

 

*1979, scénograf, grafik, designér a sochař

Richard Pešek studoval sochařství a grafika na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval roku 2004. Je autorem vizuální podoby cen Alfréda Radoka, medaile Pražského Quadriennale 2007 a jubilejní ceny k 20. výročí Abillympiády České republiky. Svá díla představuje na výstavách a sympoziích v České republice i zahraničí. Mezi jeho scénografické realizace patří např. ty k inscenacím Café Aussig a Jessie a Morgiana pro Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, Děvčátko se sirkami pro Malostranskou besedu v Praze, Harald — hvězda se vrací a Gustav Klimt pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Krvavá svatba pro Komorní divadlo v Plzni, Svěcení jara pro Black box Divadla Plzeň apod. Od roku 2007 působí jako vedoucí oborů Řezbářství a produktový design a Restaurování dřeva a řezbářství na VOŠUP a SUPŠ v Praze. Je frontmanem kapely Dolly Bus Band.

   

Čím je pro mě současná scénografie?

„Úžasná příležitost tvarovat prostor a čas.“

* 1956, scénografka, kostýmní výtvarnice, vizuální umělkyně, světelná designérka, kurátorka

Jana Preková vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze a v roce 1983 absolvovala obor scénografie na pražské DAMU. V současné době působí jako docentka v ateliéru  scénografie a kostýmní tvorby na brněnské JAMU, u jehož zrodu v roce 1990 stála. Do roku 2010 také vedla ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění při brněnském VUT. Jako kostýmní výtvarnice a scénografka spolupracuje s řadou divadel (v Praze, Brně, Ostravě, Hradci Králové, Pardubicích apod.) a režisérů (Martin Františák, Miroslav Bambůšek, Ivan Rajmont, Viktorie Čermáková, Michal Dočekal ad.). Pravidelná spolupráce s Janem Antonínem Pitínským je dodnes, stejně jako její spolupráce s Janem Nebeským, jednou z konstant tvůrčí činnosti Jany Prekové. Za všechny uveďme např. inscenaci Z cizoty, za jejíž kostýmní zpracování obdržela Cenu Alfréda Radoka (režie: Jan Nebeský, Divadlo Na zábradlí, 2005). Jana Preková tvoří ve spolupráci jak se zaběhlými scénami (např. Národní divadlo), tak se studiovými a experimentálními produkcemi. Nezřídka se také podílí na nejrůznějších site-specific akcích, vystavuje vizuální díla a jako kurátorka se angažuje při prezentacích mladých umělců. Je držitelkou zlaté medaile PQ 99, od roku 1990 pravidelně vede mezinárodní workshopy v České republice i zahraničí (USA, Turecko, Španělsko, Finsko, Francie, atd.). Od roku 1999 je také členkou ČOSDAT/OISTAT.  

„Čím je pro mě současná scénografie?“

„Otázkou“

 

*1990, výtvarnice, studentka scénografie

Gabriela Procházka je studentkou Fakulty Umění a Designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Vystudovala Vyšší odbornou školu a Střední uměleckou školu Václava Hollara. V roce 2015 absolvovala stáž ve švédském Alingsås, zúčastnila se letní drážďanské akademie a o rok později prošla školením v rakouském Hallein. V současné době působí v Praze, kde se jako umělkyně zaměřuje především na nová média. Zabývá se hledáním nových způsobů vyprávění prostřednictvím světelných efektů. Jak o sobě sama tvrdí, spolupracuje v poslední době se zvukovými designéry proto, aby se naučila překládat své zvukové scény do specifického uměleckého jazyka. Gabriela Prochazka se zabývá vytvářením nových typů zkušeností a skutečností, které mohou vznikat během živých audiovizuálních vystoupení. Snaží se prozkoumávat hranice a křižovatky scénického designu, světelného designu, instalací, audiovizuálních a divadelních představení, klubových scén a uměleckého světa.

   

 "Čím je pro Vás současná scénografie?"

„Studuji digitální média na Fakultě Umění a Designu, se zaměřením na použití nových technologií (světlo, zvuk, projekce, sensory). Ať už v galerijním či divadelním prostředí, mne zajímá aplikace těchto prvků tak, aby se staly další možnou rovinou zkoumání narace příběhu. Zároveň nejde vnímat scénografii odrtženě od dalších prvků jako zvuk, pohyb na jevišti a v ideálním případě je všechno jedna synestetické entita.“

1992, urbanistka, studentka scénografie  

Lenka Řezníčková absolvovala studium urbanismu na brněnské VUT a v současnosti studuje scénografii v ateliéru Marie Jiráskové na brněnské JAMU. Mladá autorka se věnuje scénografii, kresbě i malbě, urbanismu, aktivismu, veřejnému prostoru a divadlu s mezioborovým přesahem.

 

Čím je pro mě současná scénografie?

„Scénografii chápu v širším slova smyslu, přesahující divadelní prostředí. Scénografie je pro mne zhmotnění postojů, názorů, cítění. Práce s veřejným prostorem, architekturou, společností. Umělecké zpracování okolního světa v jakékoliv podobě.“

* 1963, kostýmní výtvarnice  

Simona Rybáková studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole a následně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru textilního výtvarnictví. Absolvovala půlroční stáž v oboru textilního designu v Helsinkách – University of Industrial Arts (1990) a stipendijní pobyt na RISD Providence v USA. Od roku 1996 byla českým reprezentantem v exekutivě (do 2009), naopak stále je členkou scénografické komise mezinárodní organizace divadelníků (OISTAT) a České i Evropské filmové akademie. Na PQ 2011 byla kurátorkou mezinárodní výstavy Extrémní kostým a spolu-kurátorkou sekce Extreme Talks. Vytvářela kostýmy pro Baletní jednotku Křeč (zakladatelé Michal Caban a Šimon Caban), stejně jako pro mnoho dalších souborů a scén: Státní opera a Národní divadlo v Praze, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Divadlo J. K. Tyla v Plzni apod. Za svou tvorbu získala následující ocenění: 1. cena v soutěži Swarowski Award, Zlatá triga PQ 99, hlavní cena za kostýmy na WSD 2013 v Cardiffu a bronzová medaile na WSD Taipei 2017. Za svou filmovou kostýmní tvorbu obdržela za film Tři Bratři cenu Českého lva.

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

"Big bang data - výstava v DOX

Tymothy Snyder: Tyranie – kniha

Dunkerk (rež. Ch. Nolan) – film"

 

„Čím je pro mě současná scénografie?“

„Sdíleným prostorem jehož se cítím být součástí a v kterém se snažím pohybovat napříč spektrem, žánry, generacemi.“

 

*1992, architektka, scénografka   Tereza Špindlerová absolvovala bakalářské studium architektury na Bauhaus-Universität ve Výmaru a na Escola Tëcnica Superior ďArquitectura del Vallôs v Barceloně. Magisterským studiem se specializací na  konceptuální navrhování poté pokračovala na Univerzitě ve Stuttgartu u profesorů de Bruyna a Allmanna, které absolvovala diplomovou prací Divadlo krutost. Její konceptuální návrh „Dvojdům pro  vanilkovou zmrzlinu a horké maliny“ byl oceněn první cenou v soutěži Next Landrnark v Miláně. V letech 2014 — 2016 pracovala jako studentská asistentka u profesorky Astrid Ley a v současnosti absolvuje architektonickou stáž v Office for Metropolitan Architecture  v Rotterdamu.    

"Čím je pro Vás současná scénografie?"

„Zajímá mé limit mezi neskutečností scénografie a skutečností prostoru. Netrvám na architektuře ani scénografii jako profesi, ale jako discipliné. Vycházím tedy z toho CO v  minulosti a až do dnes platilo jako architektura a jednám na hraně toho, co bývá touto  disciplínou míněno. Pozoruji historický diskurz a média a nacházim formy, bez kterých  koncepty nemohou existovat. V současné mediální době, kdy je veškerá moc sdělení přenechána ploché fotografii, si velmi cením svobody a hloubky, kterou tato forma tvorby prostoru nabízí.“

    „Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„Zejména ve světle současných událostí bych ráda zmínila divadelní hru s názvem El Rei Borni (Jednooký král) od Marca Crehueta, která byla uvedena v Barts v Barceloně a posléze zfilmována. Ačkoli se celé toto klaustrofobické drama odehrává jen v jednom barcelonském bytě, je do něj vepsán nejen stav celé dnešní vyhraněné společnosti v době po ekonomické krizi, ale i role zásadní velká obecná témata. Tento příběh je pro mě ztělesněním absurdity, nepochopitelnosti a polarity současnosti.“  

*1979, scénograf, doktorand v ateliéru scénografie na DAMU  

Dragan Stojčevski se narodil v  Pančevu na území bývalé Jugoslávie. Vystudoval obor scénografie na DAMU v Praze u profesora Jana Duška a v současnosti pokračuje na stejné škole v doktorandském studiu. Vedle těchto studií absolvoval také stáž na pražské AVU v ateliéru V. Kokolii. Kromě scénografie pro divadlo, realizoval řadu instalací a uměleckých intervencí ve veřejném prostoru. Intenzivně se zabývá tvorbu site-specific projektů, často ve spolupráci se skupinou Mamapapa, a to jak v Čechách, tak i v zahraničí. Své projekty realizoval na archeologických lokalitách, v muzeích, v místech opuštěných industriálních zón či rurálním prostředí (Pergamon set, Pergamon museum Berin/  Bergama Turecko 2010/15, Pokoj, Národní muzeum v Pančevu, Srbsko 2013 a In S(P)ite of Fire Bělehrad, Srbsko 2005). Jeho scénografická tvorba pro divadlo za poslední dobu zahrnuje: Dynasitie: Lehman Brothers (Husa na provázku, Brno 2017), Oresteia (Ostrov Štvanice, Praha 2016), Experiment myší ráj (Národní divadlo, 2016), atd.

   

Čím je pro mě současná scénografie?

„Prostor který má performativní potenciál evokovat situaci anebo narativní potenciál sdělovat příběhy.“

Scénografka, kostýmní výtvarnice   Petra Vlachynská vystudovala oděvní návrhářství na Technické univerzitě v Liberci a následně obor scénografie na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Již během svých studií se zaměřovala na scénografii pro site-specific projekty, čemuž se věnuje dodnes. Její práce zahrnuje kostýmní tvorbu pro divadlo i film, zmíněné site specific projekty, styling a fashion design, věnuje se také autorské tvorbě.   Ve svých výtvarných realizacích pro divadlo spolupracuje především s režiséry Janem Nebeským (Kabaret Shakespeare, 2013, Mlčky křičet, 2014, Peklo - Dantovské variace, 2014, Deník zloděje, 2017), Janem Fričem (Zbyhoň!, 2018, Dotkni se vesmíru a pokračuj, 2016), či Braněm Holičkem (Demokracie, 2014, Evropa, 2016). Své kostýmní a scénické  návrhy také opakovaně vytváří ve spolupráci se soubory Spitfire company (Hlas Anne Frankové, 2007, Svět odsouzencův, 2008, Sniper´s Lake, 2015, Vypravěč, 2016), Tantehorse company (Silent Love, 2010, Dante - Light In A Darkness, 2009), Tygr v tísni (Orfeus, 2017), Cirkus Mlejn (Emílie, 2011) či Divadlem F. X. Šaldy Liberec (Kokkola, 2010, Faust, 2014, Kabaret R.I.P. aneb Drahý Kadle, kampak dneska po divadle, 2011). Petra Vlachynská se výtvarně podílela také na řadě filmů, z nichž film Bába (Zuzana Špidlová, 2008) byl oceněn 1. místem v sekci studentských filmů na festivalu v Cannes. www.vlachynska.com

* 1998, scénografka, studentka krajinné architektury Anežka Vonášková absolvovala studium scénografie na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové a Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, které ukončila v roce 2017. V současné době studuje krajinnou architekturu na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Vyrůstala v divadelním prostředí, kde se od mládí utvářel její vztah ke scénografii. Velkou inspirací pro Anežku Vonáškovou byl v tomto ohledu především její dědeček doc. Miroslav Melena a jeho výtvarné chápání divadla.    

„Jaké umělecké dílo/ počin Vás v posledních měsících nejvíce zaujalo?“

„V poslední době mě nejvíce zaujal film Macbeth od australského režiséra Justina Kurzela. Musím říct, že jsem tím byla úplně uchvácená. Způsob, kterým je tento film natočený, mi přišel ohromný. Příběh Macbetha je starý a velmi temný, ale ještě se mi nestalo, že bych po zhlédnutí měla husí kůži a musela o tom přemýšlet. Krásná scénografie je podtržena nádhernými záběry kamery. Čistý shakespearovský text, který nebyl upraven. Takové pocity by mělo v divácích zanechávat divadlo! Moc doporučuji, surový, strohý dávný příběh.“

 

„Čím je pro mě současná scénografie?“

„Scénografie je obor, který mě okouzlil. Má celou řadu možností – pracuje s prostorem, plochou, hmotou, ale hlavně fantazií. Divadlo se na rozdíl od filmu dotýká diváka přímo, ne zprostředkovaně a to mám ráda. Média na nás útočí záplavou informací, vzruchů, podnětů. Každý se snaží na sebe upozornit a to bohužel jakýmikoliv prostředky. To, že to dělá i divadlo, mi přijde nepochopitelné. Osobně se nedokážu napojit na převažující estetiku provokace a šoku. V mém pojetí má být divadlo krásné. Pro mne je nyní tou nejkrásnější scénografií krajina. Divadlo se zrodilo pod širým nebem. Možná se mi je podaří znovu spojit.“